Kdo je sv. Prokop

Světec Prokop Sázavský je duchovní ochránce země České. Žil na přelomu 10. a 11. století nejprve  rodinným životem, pak se stal slovanským knězem, následně mnichem, poustevníkem a zakladatelem slovanského benediktinského kláštera v Sázavě. Smrtí v roce 1053 jeho životní pouť neskončila, ale dále působil a působí jako věčný nebeský přímluvce a vzor. Chcete-li vědět o Prokopově životě a rozvoji úcty k němu více, čtěte dál.

Kdy a kde se narodil

Pozdější světec, kterého známe pod jménem Prokop, se narodil v přelomové době vlády přemyslovských knížat Boleslavů, za jejichž panování zanikala v Čechách kmenová společenství a vytvářely se základy sjednoceného středověkého českého státu pod vládou Přemyslovců. V té době pozvolna ustupovalo pohanství se svými obyčeji a země se prostřednictvím české církve a jejích kněží zakotvovala v křesťanství. Přesné datum Prokopova narození neznáme, nezanechala nám ho žádná kronika ani legenda. Z historických a antropologických bádání se usuzuje o době jeho narození mezi lety 970 až 985. 

Prokopovým rodištěm podle Letopisu Mnicha sázavského (záznam z roku 1172) byla malá vesnička Chotouň, hospodářské zázemí tehdy již přemyslovského hradiště Stará Kouřim u Českého Brodu. Prokopova rodina nejspíš pocházela z vrstvy svobodných zemědělců. Prokop a jeho blízcí tak byli pevně svázáni tvrdou prací s půdou a péčí o ni, ale i s křesťanskou kulturou rozvíjející se prostřednictvím hradních kněží z chrámu sv. Jiří na nedalekém Kouřimském hradišti.

Kde nabyl slovanského vzdělání a kým se stal na počátku své životní pouti

Ve starších pramenech se uvádí, že Prokop, původně ve slovanském jazyce vzdělaný kněz, nabyl svého vzdělání na Vyšehradě. Tato zpráva vychází ale až z pozdních pramenů. Pražský Vyšehrad s kněžskou školou vznikl až dlouho po Prokopově smrti. Většina dnešních renomovaných badatelů se proto přiklání k tomu, že se Prokopovi dostalo individuálního vzdělávání, jak bylo v tehdejších Čechách běžné.  Domnívají se, že si mladého chlapce vzal ku pomoci nějaký starší zkušený kněz a osobně mu předával křesťanskou moudrost a poznání. Protože tento nám neznámý Prokopův učitel ještě mohl dobře znát staroslověnský jazyk a hlaholské písmo, dědictví sv. Cyrila a sv. Metoděje, předával svému žákovi i toto učení. Tím  učitelem mohl být kněz působící při chrámu kouřimského hradiště v blízkosti Chotouně, kde se Prokop ještě před svým kněžským vysvěcením oženil a zplodil syna Jimrama. V kouřimském chrámu pak Prokop také mohl získat své první kněžské zkušenosti.

Co bylo před tím, než se stal poustevníkem v Sázavě

Nejstarší latinská svatoprokopská legenda Vita sancti Procopii minor zmiňuje, že před tím, než se Prokop rozhodl pro osamocený poustevnický život s Bohem, stal se mnichem. Má se za to, že po několika letech kněžského působení Prokop po zralé úvaze a souhlasu své rodiny s ní rozvázal svazky a odešel do kláštera žít mnišským životem. Podle tradice a bádání dnešních historiků odešel kolem roku 1000 do pražského Břevnovského kláštera a stal se benediktinem. Břevnovský klášter byl založen v roce 993 přemyslovským knížetem Boleslavem II. a slavníkovským biskupem sv. Vojtěchem. Tehdy byl osazen řecko-latinskou komunitou. Je možné, že Prokop dokonce sv. Vojtěcha znal osobně ještě  z doby svého mládí, protože okolí  Prokopovy rodné Chotouně  sousedilo s územím, které Slavníkovci před jejich vyvražděním na Libici v roce 995 spravovali. V čase Prokopova příchodu do Břevnova byl však klášter již zřejmě latinský a veden jiným způsobem než tomu bylo před libickým masakrem. Přesto tam mohl Prokop přijmout své nové mnišské řeckého původu Prokopios podle palestinského mučedníka Prokopia Jeruzalémského. 

Prokop poustevník, zakladatel a první opat Sázavského kláštera

Podle údaje z Neplachovy kroniky a břevnovského rukopisu Kosmovy kroniky se zdá, že to byl rok 1009, kdy Prokop opustil společenství svých břevnovských spolubratří a přišel do Sázavy.  Podle nejstarších písemných pramenů se usadil pod klenbou jedné jeskyně nad řekou Sázavou, ze které vyhnal tisíc démonů. V polopohanském, jen řídce obydleném venkovském kraji připomínajícím pustinu, žil osamoceným poustevnickým životem v modlitbě, postu a bdění. Připravoval se tak  na svůj hlavní životní úkol – misii v okolním venkovském kraji. Pověst o něm a jeho ctnostech se v okolí šířila a na její doslech přicházeli houfně lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a zbožně se poroučeli jeho modlitbám...a on zvlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval vítaně jejich mysli.... Časem Prokop nad svou jeskyní začal budovat prostý dřevěný kostel ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele a vytvářel kolem sebe společenství poustevníků, kteří toužili po hlubokém křesťanském životě. Stal se jejich duchovním otcem a mohl jim postupně předávat všechny své životní zkušenosti a plody svého vzdělání.  

Z Letopisu Mnicha sázavského a legendy Vita minor víme, že kolem roku 1032 se Prokop setkal s přemyslovským knížetem Oldřichem a poté se oba muži společně rozhodli přeměnit Prokopovu poustevnu v benediktinský klášter se slovanskou liturgií a vzdělaností. Na dokončení procesu proměny poustevnické vesničky v řádný klášter se podílel i Oldřichův syn a po jeho smrti český kníže Břetislav I., který v roce 1035 spolu s pražským biskupem Šebířem uvedl Prokopa do úřadu prvního opata kláštera. Legendisté popisuji opata Prokopa jako laskavého a starostlivého otce a učitele, nekompromisního pouze k hříchu pýchy. Připomínají také jeho péči o lidi v nouzi. Dne 25. března 1053 Prokop v požehnaném věku v kruhu svých žáků, mezi nimiž nechyběli ani jeho syn Jimram a synovec Vít, zemřel v pověsti svatosti. Byl pochován v dřevěném chrámu, který před lety vlastníma rukama budoval a kde se odehrávaly společné modlitby sázavských mnichů. Prokopův hrob se pozvolna stával místem úcty a přibývala svědectví lidí o zázracích v jejich životě na přímluvu Prokopovu. Začal rozkvétat nový světcův život – život věčného nebeského přímluvce. Za vlády prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a římského papeže Inocence III. lidovou úctu a péči Prokopových mnišských následníků o jeho dílo, završilo oficiální svatořečení. Slavnost proběhla 4. července 1204 přímo v Sázavě, tehdy již v kamenném románském chrámu, který vystřídal původní dřevěný. Svatý Prokop byl postaven po bok prvních českých zemských patronů – vedle příslušníků knížecího přemyslovského rodu sv. Ludmily a sv. Václava a slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha. V křesťanském nebi spolu s nimi začal působit sv. Prokop jako divotvůrce a ten, kdo přemáhá temnoty a síly zla a vítězí nad nimi.

Literární doklady svatoprokopské úcty 

O svatoprokopské úctě svědčí především literární prameny a výtvarné umění. Od raného středověku byly zaznamenávány události spojené se sv. Prokopem a jeho zázraky v podobě specifického literárního druhu – v legendách a letopisech. Jejich smyslem nebylo zachytit do slova a do písmene životopis člověka se všemi detaily, ale především chtěly popsat události významné pro duchovní život světce a inspirovat čtenáře a posluchače k zamyšlení a k důvěře v Boha. Svatoprokopské legendy popisují zejména Prokopovu pomoc a jeho živou účast na lidských trápeních a jeho duchovní moc.  

Z doby před svatořečením jsou známy latinské rukopisy, tzv. Vita sancti Procopii  minor a Letopis Mnicha sázavského (se záznamy do roku 1177). Dosud nenalezena je ještě starší svatoprokopská legenda psaná ve staroslověnštině. Má za to, že ji vytvořili Prokopovi přímí žáci. Koncem 13. století pak vznikla legenda Vita Antiqua. Doba vlády Karla IV. a vrcholná gotika se může pochlubit rukopisy Vita sancti Procopii maior a Staročeskou veršovanou legendou o sv. Prokopovi. Byl pořízen překlad populární evropské sbírky životopisů světců od italského dominikána Jakuba de Voragine Legenda aurea, je  v Čechách známý pod názvem Staročeský pasionál do češtiny a je obohacený o příběhy českých svatých včetně sv. Prokopa. Vzniká první český komiks – kreslená legenda o českých světcích známá pod názvem Liber depictus. I z pohusitského období známe autory, kteří píší o sv. Prokopovi, patří mezi ně například utrakvistický kněz Bohuslav Bílejovský, Václav Hájek z Libočan (Česká kronika), A. Chanovský. Situace se ještě výrazněji zlepšuje od poloviny 17. století, kdy se stal Sázavský klášter opět majetkem benediktinských mnichů. O probuzení úcty ke sv. Prokopovi se tehdy aktivně starali břevnovští benediktini i pražský arcibiskup Sobek. Baroko je známé legendou bollandistů a především dílem Bedřicha Bridela Sláva svatoprokopská. Také rokoko 18. století má svědka a zapisovatele svatoprokopských zázraků. Byl jím sázavský mnich a literát Hugo Fabricius a jeho dílo Požehnaná památka velkého světa divotvorce sv. Prokopa. Mimo pozornost Prokop nezůstal ani po zrušení Sázavského kláštera císařem Josefem II. v roce 1785. Od 19. století se výrazněji rozvinulo také kritické bádání a vznikaly nové formy literárního zpracování svatoprokopských legend a zázraků. Do dlouhé řady těch, které sv. Prokop přitáhl a okouzlil, patří například Josef Dobrovský, literární badatelé Václav Chaloupecký a Bohumil Ryba, prozaik a básník Jaroslav Vrchlický, mnich emauzský a farář sázavský P. Method Klement, historici František Krásl a Jaroslav Kadlec, básník Ivan Martin Jirous, slavistka dr. Emilie Bláhová, archeologové dr. Květa Reichertová a stále publikující prof. Petr Sommer – oba svého času vedoucí archeologického výzkumu v Sázavském klášteře, kunsthistorik prof. Jan Royt, antropolog prof. Emanuel Vlček, badatelé–nadšenci Václav Vokolek, Milan Štědra, .... Výčet zdaleka není úplný a prostor pro další svědectví, bádání a zkoumání Prokopova života je stále otevřený.