Sázavský klášter v 11. století proslul jako středisko slovanské bohoslužby a vzdělanosti. Existovala při něm písařská dílna a literární škola, ve které byly překládány texty z latinského jazyka do slovanského, opisovaly se slovanské rukopisy a vznikala i nová díla. Klášter úmyslně navázal na poselství sv. Cyrila – Konstantina a jeho bratra sv. Metoděje, kteří o dvě staletí dříve přišli z vyspělé Byzantské říše na Velkou Moravu, aby hlásali a učili křesťanskou víru v jazyce blízkém řeči moravského lidu a vzdělávali domácí žáky ve staroslověnštině, kterou Konstantin pro misii u Slovanů vytvořil. Zpěvný a srozumitelný jazyk byl k tomu jako stvořený. Díky staroslověnštině mohli Slované dále rozvíjet svou vlastní kulturu a vzdělanost. Sázavský klášter byl v raném středověku poslední baštou slovanské vzdělanosti v naší zemi. Zprostředkoval předání této hodnoty zejména Kyjevské Rusi. Po zrušení Sázavského kláštera v roce 1096 byla staroslověnština potlačena. Ve své době však nastartovala povědomí o knižním jazyce a umožnila rozvoj spisovné češtině a staročeské literatuře. Ve 14. století na slovanskou tradici navázal český král a římský císař Karel IV. založením kláštera Na Slovanech v Paze (Emauzský klášter).

Staroslověnština na Velké Moravě

Staroslověnština byla prvním slovanským spisovným jazykem a čtvrtým nejstarším spisovným jazykem v Evropě. Řek Konstantin si pro ni vzal jako základ nářečí, kterým mluvili Slované – rybáři a dělníci – žijící v okolí města Soluně, rodného města obou bratrů. Jihoslovanská řeč byla tehdy velmi podobná i nářečí Velkomoravanů a jiných Slovanů. Oba bratři si na Moravě ale všimli, že lidé tu mluví trochu jinak, a proto ji tomuto jazykovému prostředí ještě trochu upravili. Oni a jejich žáci zde během dvaceti let vytvořili rozsáhlý soubor písemných památek – překlad celé Bible, liturgické texty, právní texty (zákoníky). Vznikly překlady z řeckého i latinského jazyka a stvořili tu i zcela původní díla (předmluva k evangeliím Proglas, legendy Život Konstantina, Život Metoděje). Po Metodějově smrti na konci 9. století byli jeho žáci vyhnáni, slovanské knihy byly zničeny nebo odneseny do zahraničí. Někteří z vyhnanců uprchli do přemyslovských Čech. Většina slovanských vzdělanců našla útočiště v bulharsko-makedonském prostředí, kde se staroslověnština živě rozvíjela dál.

Hlaholice a cyrilice

Prvním písmem, kterým byly staroslověnské památky zapsány, byla hlaholice. Vytvořil ji Konstantin tak, aby přesně odpovídala slovanským hláskám. Od 2. poloviny 11. století se v Čechách tu a tam setkáváme i s jednodušším písmem cyrilským, které je mladší než hlaholice a vytvořili ho Metodějovi žáci v Bulharsku. Z cyrilice se následně vyvinula azbuka. Od počátku 12. století se v Čechách ve spisech latinských setkáváme i s vpisky – glosami staroslověnských slov zapsaných latinkou.

Samotné hlaholské písmo se také během času vyvíjelo. Nejstarší písmenka z doby Velkomoravské mají polooblý tvar a zavěšovala se na horní linku. V bulharském prostředí byla hlaholská písmenka více kulatá (např. Assemanův evangeliář), z Chorvatska známe hlaholici hranatou. 

Staroslověnština v Čechách

Ještě za Metodějova života, kdy byl na Velké Moravě pokřtěn první historicky známý český přemyslovský kníže Bořivoj (884) a odvedl si z Moravy slovanského kněze Kaicha, se staroslověnština rozšířila i do Čech. Slovanského vzdělání se dostalo například sv. Ludmile a sv. Václavovi. Nepřítelem slovanské bohoslužby nebyl ani druhý pražský biskup sv. Vojtěch. Podle tradice je s ním spojená píseň „Hospodine, pomiluj ny“, později počeštěná a zpívaná při slavnostech a korunovacích českých králů. Proto je považovaná za první českou „hymnu“.   

Staroslověnské písemné památky z Čech

Dnes existuje asi dvacet slovanských památek z českého prostředí, které se dochovaly jen proto, že se stihly přenést do jiných zemí. Obohatily tak jejich kulturu a díky nim se české slovanské památky v pozdějších opisech zachovaly. Většina z nich byla užívána a dále opisována v Kyjevské Rusi. Za prostředníka této kulturní výměny je považován Sázavský klášter.

Staroslověnské písemné památky českého původu jsou pestrá díla nejrůznějších žánrů:

• Kyjevské listy jsou nejstarším slovanským rukopisem, který byl vytvořen ještě na Velké Moravě. Listy jsou psané hlaholským polooblým písmem a jde o mešní texty západního obřadu. Objeveny byly v 19. století v Kyjevě.
• Pražské hlaholské zlomky jsou modlitbami byzantského obřadu. Vytvořeny byly v 11. století v Sázavském klášteře. Objeveny byly v 19. století v Praze.

Zdá se, že texty využívané při mších čerpaly ze západního-latinského obřadu (příklad Kyjevských listů) a texty využívané při modlitbě hodin neboli modlitba breviáře (příklad Pražských zlomků) více využívaly tradice východního-řeckého obřadu.

Modlitby pro soukromou bohoslužbu, které se mohli modlit i laikové:

• Modlitba proti ďáblovi – sestavená už na Velké Moravě

• Modlitba ke sv. Trojici

• Modlitba vyznání hříchů

• Modlitba sv. Ambrože

• Modlitba ke sv. Bohorodičce

• Modlitba, když se zvoní nebo klepe

Apokryfy:

• Pseudoevangelium Nikodemovo

Spisy z církevního práva:

• Příručka pro zpovědníky Někatoraja zápověď z 11. století je nejspíš překladem z latiny. Vyjmenovává hříchy a pokání za ně – například za pověrečné chování, za oslovení „ďáble“, za špinavé nehty, …. Zachovala se v ruském prostředí.

Zápisy kázání:

• Besědy sv. Řehoře Velikého jsou velmi rozsáhlým překladem latinských kázání papeže sv. Řehoře Velikého. Rukopis přeložili sázavští mniši. Známé jsou jen z ruských opisů.

Legendy:

• o domácích světcích: I. a II. legenda o sv. Václavovi, nedochované legendy o sv. Ludmile a sv. Prokopovi

• o cizích světcích: o sv. Vítovi (snad už překlad z Velké Moravy), o sv. Benediktovi (překlad ze Sázavského kláštera), o sv. Anastázii

Glosy:

• Svatořehořské a Vídeňské – z doby po zániku slovanské Sázavy